13. září

13. září 2017 v 14:17 | Peprmintová |  výpis
v noci se děje hodně věcí.
mám hruď zalitou smutkem, je to vidět i zvenku? protéká mi už žebrama, stéká po tričku?
nevím, nemám tušení.
Nesnáším svého lektora na jízdy. Nesnáším dopravní značky, protivný řidiče. Nesnáším pojem pozemní komunikace a provoz a taky další rychlostní stupěň. Křičí na mě, funí jak rodící kráva, ještě si domyslet tu páru z uší. Ohavně mlaská. Zalitá hrouda sádla sedí na sedačce vedle mě a řve. Nadává. Ježili by se mu vlasy, kdyby nějaký měl.
Taky křičím, ale potichu. Je to jako mlčet z plnejch plic. Nesnáším tě. Ani za další řádku už mi nestojíš.

Má hruď praská, do stran se roztahuje, co když exploduje?
Už tu nejsi. Postrádám Tě snad ještě víc, potlačuju slzy pokaždý když za plamenem svíčky vidím tvůj profil na placatý lesklý fotografii v rámečku. je mi smutno. je mi smutno po tobě. po tvojí přítomnosti.
mám ostříhaný vlasy. prý vypadám mladší, úměrnějc svýmu věku. co trpím depresema, strašně jsem zestárla. duševně i fyzicky.
chtěla jsem změnu, ale vlastně jsem se tím spíš vrátila o kus zpátky. Zvláštní jak moc mě ta hříva změnila. Mě a moje sebevědomí. Těším se až zas dorostou, až se za ty vlasy budu zase moct schovat.

Včera jsem byla s md, byli jsme v čajovně. Dala jsem si masalu a říkala si, jestli si všiml jak jsem zase zhubla. Zasranejch 57 kilo. A studený ruce. A už ani řádku.
 

Uvědomění

23. srpna 2017 v 19:51 | Peprmintová |  výpis
Zdá se mi o koni, provází mě když se procházím lesem.
Zdá se mi o tom, co jsem se vrátila z nemocnice. Smíření. Uvědomění. Tak bych to mohla pojmenovat. Otevřelo mi to oči. Tak dlouho jsem svýmu tělu ubližovala, sprostě ignorovala co mi říká.
Ta bezmoc, zoufalství a všecko to co se mi hromadilo pod polštářem, to jak mě zábla chodidla a v rozpíchaných žilách mi škubalo. Studený ruce a čirý zoufalství. Prožila jsem reset a poprvý za celou tu dobu se to netýkalo mojí duše, ale mojí schránky. Nebohý rozřezaný přidušený schránky. Sebeláska je kýč, sebeláska je umění. Lidi to s ní přeháněj. Taky se chci milovat. A budu. Přestanu svýmu tělu ubližovat, jednou pro vždy.
Zdá se mi o koni, provází mě, kamkoli se pohnu. Vidím ho, ale ne přímo. Za to mám před očima tebe, stále. A tvůj obrys je jasnej. Oči zářej. Natahuju ruku, blouzním. Až tak moc skutečně vypadáš. Chodívám se k večeru projít s malým psíkem a představuju si že jdu s tebou. Představuju si tvůj ohromnej stín.
Stála jsem v koupelně, opírala se o dlaždičky, všude tolik pachů, které z poloviny spolykala dezinfekce. Naprádzno se mi zvedal žaludek. Na záchodových dvěřích byla můra. S rudým proužkem na křídlech. Byla tam. Jenom tam prostě byla.
A pak zase prostě byla. V naší kuchyni. Na okně. Můrka je můj patron.

Nový článek o lásce

12. srpna 2017 v 18:22 | Peprmintová |  výpis
,,Na zdraví by člověk neměl šetřit", prohlásila a potáhla z cigarety. V zápětí se pousmála. Co to z huby vypustila...Moudro léta, fakt že jo.
Paradox není nepřítel, ale když ho neumíš používat raději kuř a mlč. a tak teda kouřím. Občas až moc.
Jsem na Moravě, bráním se alkoholu a kouřím balený cigára na balkóně. Po nocích do noci.
Becherovka, Kozel a Víno tu teče proudem. Pije se tozpustný kafe a jí frgále a přemaštěná krkovice.
A my spolu spíme. Ani už se tolik nestydím. A cigára po sexu vážně chutnají jinak.
Občas ho miluju, občas nesnáším...Má mě rád, fialový z nebe by mi snesl a já ho miluju. Jo, miluju ho.
Láska prochazí žaludkem, utužuje se sexem a občas protíká i očima. Držíme se za ruce, hladí mě po kůži a vyznává city v každý zatáčce. Cítím se milovaná a tak by to mělo být.
 


Hallo Berlin

4. srpna 2017 v 12:51 | Peprmintová |  warning
Jsou nebo byly 3 hodiny ráno. Povlečení je cítit slivovicí a ne nepila jsem, za to v ní máčím kapesník a následně svojí kůži, abych zmírnila otok.
Na levý ruce šípla mě vosa, ani asi sama nevěděla proč, nebo to věděla moc dobře. Štípla mě pod prsten, blištil se ale nebyl k jídlu. Mám teď ruku jak boxer rukavici.
Štípla mě vosa. Štípla mě vosa. V Berlíně, kde jsem strávila 4 noci.
Poslouchali jsme Rammstein, ťapkali po horkem rozpálený metropoli, pili tmavý nasládlý pivo.
Na balkóně se kouřilo, já jen nenápadně čuchala, čmárala si po stehnech a vdechovala německej přízvuk. Fotila jsem si zbytky Berlínský zdi, dnešní East Side Gallery, míjela hipstery a šlapala na kanály. Asi pro štěstí, asi proto že v Berlíně nemají klasický placatý zebry.Přechod, chápeš.
Jezdili jsme žlutým metrem kde se dalo dýchat asi jak v opičárně a jedli Currywurst, osvěžovali se ve fontáně.
Pak mi načepovali pivo do kelímu s růži, procházelý jsme zahrady. Japonská byla nejhezčí.
Hrabali se oblečením v Primarku,koupila jsem si tričko s logem australskejch elektrikářů.
Viděla jsem honosný hrobky a taky Berlínskej Dóm. Hrobky v Berlínským domě. A vysílač, připomínající obří žárovku. A pak jsem s fotila Botticeliho nahatou krasavici a Rembrantovy portréty.
Poslední noc jsem zvracela, protože jsem snědla pár krevet.
A byla to senzace. Ne to zvracení, ale ty zážitky. Proč je v Berlíně tolik zeleně? Protože roste z vybombardovaných domů.
Ale i tak to má svý kouzlo, asi kvůli těm potetovanejm krasavcům a grafitům.
Danke a snad ještě někdy.

odpuštění

19. července 2017 v 5:13 | Peprmintová |  výpis

Falešnost, pach moči a dýchací přístroje. Šest polomrtvol na jednom pokoji.
Byla jsem na interně za člověkem, kterého asi nenávidím. Vyklepaná a spocená a nervózní jsem vstoupila do místnosti a doteď ten pach nemůžu smýt z rukou. Ten náraz. To jak mě praštil ten pach do obličeje.
Tak jsem tam stála, sužovala mě v tu chvíli snad stovka pocitů a jedna moje část chtěla tu ženu obejmout, asi ze soucitu nebo ze snahy si nalhat, že se to nikdy nestalo. Tahle moje část, chtěla spolykat všecky zbytky iluzí a obejmout ženu, která jí jako maličkou vozila vlakem, kupovala rozinkové placičky a vykreslovala obrazy života. Prováděla mě hlavním městem a předávala mi všechno co věděla o všem a o ničem. Chtěla bych si pamatovat jen to dobrý. Bylas pro mě vzor, bylas pro mě múza. Chtěla bych si tě už dokonce života spojovat už jen s rozmačkanými borůvkami na kupovaných knedlících a přeslazeným černým čajem. Chci si pamatovat francouzskou kosmetiku a hladký tváře. milý hlas ajiskřivý oči. Chtěla bych, abys mi zase říkala, že mám tváře jako meruňky. Chci abys mi vozila letáčky o místech na která mě chceš vzít. Chci si pamatovat jak sis v kupé nanášela rtěnku na rty a na ní druhou jiného odstínu. Chci si pamatovat jak jsi mě učila hodiny. Čtvrt, půl, třičtrvtě, celá.
Chtěla bych si tě pamatovat jinak.
a trápí mě to. tys mě trápila. A vidíš? i po tom všem bych tě já husa zase objala. Teď moje druhá část stála nad lůžkem tváří tvář ženě, k níž kdysi vzhlížela. lícní kosti zavalené zpackanými léty a oči plné lží. na polštáři zbytky těch tehdy krásných vlasů. mrzí mě to. to všechno. ublížilas mi a mě trýznilo jak lhostejná ti jsem. Jak je ti všecko lhostejné. Jak dáma přišla o svou soudnost, stud, krásu i priority.
Přinesla jsem hašlerky, protože jsem věděla, že je máš ráda. Přinesla jsem ti penízek pro štěstí, když jsem jej trhala vzpomínala jsem jak jsme je společně sušili. Jak jsi seděla u chatky a čistila houby a nikdy ti to nešlo.
chtělo se mi brečet. Tak moc. A taky křičet, ještě víc.

Když jsme vyšli ven, na vzduch jedna moje půlka měla tendenci si zapálit, ale už jen z principu, že jsem vyšla z plicního, moje druhá půlka strčila cigaretu zpět do kapsy. Píšu, asi abych zkusila zapomenout, jak moc stresující situace to pro mě byla. Píšu, asi abych Ti prominula.
Nebýt sestřičky, nedokázala bych to.

Odpouštím Ti, ale vykonej službu sama sobě když né těm, které bys měla milovat a už se neuzdravuj.



poslouchám Scotta když to píšu a uvědomuju si, že tohle jsou první prázdniny za poslední čtyři roky, kdy nemám čas na to, abych se cítila osamělá. Nebudu, nechci. Jsou čtyři ráno a já zas šmrdolím tyhle nesmyslný texty. 13, to bylo šestnáct měsíců od tvé smrti, ležela jsem na břiše stočená do klubíčka a vdechovala vůni deky, kterou jsem tě tehdá přikrývala, pořád voní. A tu noc jsem nebyla sama a nejen proto, že na druhé půlce postele oddechovala Pl.

kill me

21. června 2017 v 21:26 | Peprmintová |  výpis

Faktem je, že se dlouhou dobu snažím vyhrabat z poruchy příjmu potravy. Ze změti dnů bez jídla a s jídlem. Mám hlavu plnou zvratků. A tím, co jsem spláchla jsem dost jistě nakrmila všechnu havět co žije v kanálech. Přitom v kanálu plavu taky. Dokola.
Faktem je, že nenávidím fakty. Je fakt opravdu něco co je daný, něco s čím nepohnu, aniž bych zebru z žirafy udělala?
Asi jo.
Procházela jsem se. Procházím se často. A je mi smutno. Když chodím místama, kde jsme byli my dva.
Můj vysokej dlouhej stín s cigaretou v pravý ruce a pak ten tvůj. Huňatej a velkej. S tebou jsem si připadala v bezpečí jako s nikým jiným.
Nikdy jsi mě nespustil z dohledu.
Častokrát volám do prázdna, do hlubokej lesů. Čekám. Čekám. A čekám.
Uslyším tvou známku, tu melodii. Přísahám, že jsem slýchávala i šustění tvý srsti při běhu. A pak tlukot tvýho srdce. A pohled do tvejch očí. A já vždycky roztála. Ať už mi bylo sebehůř.
A teď? Teď když tvoje smrt není pro moje okolí aktuální téma, se snažím uklidnit svý slzný kanálky, nepočmárat všechen papír co mi přijde pod ruku tím, jak moc mi chybíš. Snažím se o tom nepřemýšlet 24/7 a tvářím se, jakože se mito daří.

Můj deník pláče, písmenka se roztejkaj. Je ze mě unavenej.
Přitom by mi mělo bejt líp. Dokončila jsem třetí ročník. A to je asi to z čeho má strach. Mám strach z prázdnin. Vždycy se bojím. 60 dní je tak moc málo a zároveň to může být až příliš moc času.
Snažím se rozchodit bolavý končetiny a rozběhnout srdce, vehnat krev do cév. Zatím jen zahleňuju svý plíce dehtem.

Objal mě a pochybnosti zmizeli a já věřila, že to bude dobrý.
Třeba bude. Jednou. Až si zvyknu na to, že ...

heavy dirty soul

21. května 2017 v 13:24 | Peprmintová
Pády, sténání, slzy a nespočet nových začátků.
O tom jak život jde ruku v ruce se smrtí, protože jenom v páru mají smysl. Jakou barvu má život a jakou smrt? Vezmi do ruky paletu a namíchej odstíny, který vystihnou.
Představ jsi že se ocitáš ve videoklipu a jako kaskadér máš za jízdy vyskočit z hořícího auta. Ovládne tě adrenalin, ovládne tě strach? Tak či onak tvý oblečení oblízne ten ohněm přičoudlý pach. A co když nejsi jen křoví videoklipu a je to naostro?
Vyskočit nebo zůstat sedět?
Tak je to i v životě je na tobě jestli poběžíá nebo zůstaneš ležet.
Tak tedy konečná, vystupovat!

eufórie

8. dubna 2017 v 20:59 | Peprmintová |  výpis
Koně ze mě dělají lepšího člověka, s koňmi jsem to totiž Já. Nedokážu posbírat všechna slova.
Nejsem schopná je setřít se svýho jazyka. Nejsem schopná, je vyškrábnout z vlhkýho hrdla. Nejsem schopná je vylovit z toku svejch žil a seskládat je tak, aby definovala všechno to.
všechny city, které k těmto tvorům chovám. vše co ve mě jejich blízkost vyvolává.
Prostě použiji ta dvě uiverzální slova a prohlásím, že koně prostě miluju.
Jejich pokoru, sílu, statečnost. Pohyby, hluboký oči a tu sametovou srst. Tu rychlost,kterou mi propůjčují. koně mi dávají křídla. Vyrostou jim ze zad, když cváláme po loukách s větrem o závod. Nechám to všechno za sebou. To zlo, které mě sžírá. Nestačí nám, utečeme. Moje city jsou hlubší než mariankej příkop, jsou hlubší než hlubiny zkoufalsvtí a močál smutku.
moje city jsou ryzí.
Byla jsem čtyři hodiny u koní a ty chvíle, z mýho těla vyplavili takové množství endorfinů, že mě to málem složilo.
poslouchám Lanu del Rey a pochod mejch myšlenek skládá novou symfonii, která bude na dobu neurčitou živit moje nitro. Vím, že deprese zase přikulhá s odřenejma kolenama a bude mě vysávat, bude na mě zlá. Vím, počítám s tím, že se zase sesypu, ale..
nikdy jsem se necítila víc naživu než v přítomnosti koní. Na jejich hřebetech, pod jejich nohama. Ve slámě, v bezpečí.
Děkuju

vyhasnout

4. února 2017 v 20:10 | Peprmintová |  výpis
Potřebuju se vypsat ze všech těch sraček, potřebuju přestat přemýšlet. Tak mi snes malý kousek nebe, snes mi sám sebe.
Sedí naproti mě s mobilem v ruce a nemá tušení jak moc mi jeho slova ubližují, natož že o tom teď píšu. Přijde mi sobecký vypisovat se na blog z nepojmenovaných stereotypních žvástů, který tak moc skličují moje nitro. ale co mám dělat? Všichni se ptají, ale slyšet nechtějí. Jsem obklopená, ale vlastně sama. Trvá to, přetrvává a vždycky bude. Tak vyji na měsíc a přemýšlím o tom všem po čem jsem toužila, co jsem chtěla. Zpívat. Mému hrdlu nebylo medu dáno, a jeho konzumace nepomáhá. Nechci poslouchat názory na které jsem se neptala. zahnízdí se mi v hlavě jako veš a krmí se zbytky odumřelý kůže až se dostanou k srdci. bolí to.
buch buch. nic.
hyberunuju už řadu let.
Jsem cizinec ve vlastním těle.
Sešla jsem z cesty a ztratila jsem kompas.
Dala bych cokoli.Cokoli. Abys tu teď byl. Abych tě mohla políbit na růžovoučkej sametovej čumák.
Žiju ve sklenici od medu. Přilepená ke dnu. Potřebuju se vzchopit dříve než zcukernatím a nebude cesty zpět.
Jak ji mám najít. Kdo vlastně jsem?
Lehneme si bok po boku a budeme cestovat časem.
Dřív než oba dohoříme, vyhasnem.
Kurt řekl, že je lepší shořet než vyhasnout.
jenže co když ani nehořím a v zapalovači došel plyn?
Dotýkám se svých nohou,topím se v moři lepkavejch slin.

silent

31. ledna 2017 v 4:15 | Peprmintová |  výpis
Jsou čtyři ráno a já se producíruju po bytě sem a tam. Už jsem se v posteli převalovat nedokázala. Čekat na milostivý příchod spánku je až skličující záležitost. Navíc pro člověka s chabou a unavenou trpělivostí.
V hlavě zmateně pobíhá spousta myšlenek, které jsou vlastně stejně tak zoufalé jako teď ty.
Kohoutek se nezastavil a pořád to teče. A oni se pořád hýbou a neví kam hlavu složit.
Tok myšlenek pozdě v noci, to je výhra, fakt.
Ráno je jinej svět. Mrtvý ráno, spící tmou zalitá obloha je vlastně oázou až děsivého klidu. Ticho. Podřimující, klidné ticho.
Tak jsem vylezla z postele. Časně k ránu je všechno takové tuhé.Od morčete po televizi. Nepočítám spící těla v jiných ložnicích. Nezlobím se, že nemůžu spát. Nenadávám. Snažím se jen nepřemýšlet. Tak si uklízím na google disku. A co děláš ve čtyři ráno ty?

Pohlazení po duši

8. října 2016 v 8:58 | Peprmintová |  výpis
Miluju rána po dešti. Podzimní rána po dešti, zpěv ptáků a tichounké praskání tabáku v cigaretě. Schovaná za květináčem, čaj na kolenou. V ústech převaluji čaj s medem a skořicí a borůvkový dým. Nádhera, pohlazení po duši. Dokázala bych tu sedět hodiny, pozorovat kolemjdoucí rozespalépejskaře, vůni spananých kaštanů a vnímat tu dokonalou změt zvuků přírody. Pro tohle jsem se narodila.

Kávu prosím.

26. srpna 2016 v 10:57 | Peprmintová |  dunno
Střípky minulosti se derou krz můj hrudí koš. Koušou, zakusují se řežou a píchají. Čtyři dlouhý roky čekám na anděla spásy a propadám peklu. Jsem vlastně nevinná bytost. Miluju přírodu a chlupaté bytosti a nenávidím lidstvo. Vařím lidem kávu, jak pošetilé. All my friends are heatens take it slow...

Prázdniny končí, blíží se škola a já nevím co se mnou bude, měla bych to vědět. Chci se koukat na kouzelnou školku, bejt malá a nevědět nic a přitom chci do Prahy na vysokou.

Uvař mi kávu prosím.

Kam dál