Nový článek o lásce

12. srpna 2017 v 18:22 | Peprmintová |  výpis
,,Na zdraví by člověk neměl šetřit", prohlásila a potáhla z cigarety. V zápětí se pousmála. Co to z huby vypustila...Moudro léta, fakt že jo.
Paradox není nepřítel, ale když ho neumíš používat raději kuř a mlč. a tak teda kouřím. Občas až moc.
Jsem na Moravě, bráním se alkoholu a kouřím balený cigára na balkóně. Po nocích do noci.
Becherovka, Kozel a Víno tu teče proudem. Pije se tozpustný kafe a jí frgále a přemaštěná krkovice.
A my spolu spíme. Ani už se tolik nestydím. A cigára po sexu vážně chutnají jinak.
Občas ho miluju, občas nesnáším...Má mě rád, fialový z nebe by mi snesl a já ho miluju. Jo, miluju ho.
Láska prochazí žaludkem, utužuje se sexem a občas protíká i očima. Držíme se za ruce, hladí mě po kůži a vyznává city v každý zatáčce. Cítím se milovaná a tak by to mělo být.
 

Hallo Berlin

4. srpna 2017 v 12:51 | Peprmintová |  warning
Jsou nebo byly 3 hodiny ráno. Povlečení je cítit slivovicí a ne nepila jsem, za to v ní máčím kapesník a následně svojí kůži, abych zmírnila otok.
Na levý ruce šípla mě vosa, ani asi sama nevěděla proč, nebo to věděla moc dobře. Štípla mě pod prsten, blištil se ale nebyl k jídlu. Mám teď ruku jak boxer rukavici.
Štípla mě vosa. Štípla mě vosa. V Berlíně, kde jsem strávila 4 noci.
Poslouchali jsme Rammstein, ťapkali po horkem rozpálený metropoli, pili tmavý nasládlý pivo.
Na balkóně se kouřilo, já jen nenápadně čuchala, čmárala si po stehnech a vdechovala německej přízvuk. Fotila jsem si zbytky Berlínský zdi, dnešní East Side Gallery, míjela hipstery a šlapala na kanály. Asi pro štěstí, asi proto že v Berlíně nemají klasický placatý zebry.Přechod, chápeš.
Jezdili jsme žlutým metrem kde se dalo dýchat asi jak v opičárně a jedli Currywurst, osvěžovali se ve fontáně.
Pak mi načepovali pivo do kelímu s růži, procházelý jsme zahrady. Japonská byla nejhezčí.
Hrabali se oblečením v Primarku,koupila jsem si tričko s logem australskejch elektrikářů.
Viděla jsem honosný hrobky a taky Berlínskej Dóm. Hrobky v Berlínským domě. A vysílač, připomínající obří žárovku. A pak jsem s fotila Botticeliho nahatou krasavici a Rembrantovy portréty.
Poslední noc jsem zvracela, protože jsem snědla pár krevet.
A byla to senzace. Ne to zvracení, ale ty zážitky. Proč je v Berlíně tolik zeleně? Protože roste z vybombardovaných domů.
Ale i tak to má svý kouzlo, asi kvůli těm potetovanejm krasavcům a grafitům.
Danke a snad ještě někdy.

odpuštění

19. července 2017 v 5:13 | Peprmintová |  výpis

Falešnost, pach moči a dýchací přístroje. Šest polomrtvol na jednom pokoji.
Byla jsem na interně za člověkem, kterého asi nenávidím. Vyklepaná a spocená a nervózní jsem vstoupila do místnosti a doteď ten pach nemůžu smýt z rukou. Ten náraz. To jak mě praštil ten pach do obličeje.
Tak jsem tam stála, sužovala mě v tu chvíli snad stovka pocitů a jedna moje část chtěla tu ženu obejmout, asi ze soucitu nebo ze snahy si nalhat, že se to nikdy nestalo. Tahle moje část, chtěla spolykat všecky zbytky iluzí a obejmout ženu, která jí jako maličkou vozila vlakem, kupovala rozinkové placičky a vykreslovala obrazy života. Prováděla mě hlavním městem a předávala mi všechno co věděla o všem a o ničem. Chtěla bych si pamatovat jen to dobrý. Bylas pro mě vzor, bylas pro mě múza. Chtěla bych si tě už dokonce života spojovat už jen s rozmačkanými borůvkami na kupovaných knedlících a přeslazeným černým čajem. Chci si pamatovat francouzskou kosmetiku a hladký tváře. milý hlas ajiskřivý oči. Chtěla bych, abys mi zase říkala, že mám tváře jako meruňky. Chci abys mi vozila letáčky o místech na která mě chceš vzít. Chci si pamatovat jak sis v kupé nanášela rtěnku na rty a na ní druhou jiného odstínu. Chci si pamatovat jak jsi mě učila hodiny. Čtvrt, půl, třičtrvtě, celá.
Chtěla bych si tě pamatovat jinak.
a trápí mě to. tys mě trápila. A vidíš? i po tom všem bych tě já husa zase objala. Teď moje druhá část stála nad lůžkem tváří tvář ženě, k níž kdysi vzhlížela. lícní kosti zavalené zpackanými léty a oči plné lží. na polštáři zbytky těch tehdy krásných vlasů. mrzí mě to. to všechno. ublížilas mi a mě trýznilo jak lhostejná ti jsem. Jak je ti všecko lhostejné. Jak dáma přišla o svou soudnost, stud, krásu i priority.
Přinesla jsem hašlerky, protože jsem věděla, že je máš ráda. Přinesla jsem ti penízek pro štěstí, když jsem jej trhala vzpomínala jsem jak jsme je společně sušili. Jak jsi seděla u chatky a čistila houby a nikdy ti to nešlo.
chtělo se mi brečet. Tak moc. A taky křičet, ještě víc.

Když jsme vyšli ven, na vzduch jedna moje půlka měla tendenci si zapálit, ale už jen z principu, že jsem vyšla z plicního, moje druhá půlka strčila cigaretu zpět do kapsy. Píšu, asi abych zkusila zapomenout, jak moc stresující situace to pro mě byla. Píšu, asi abych Ti prominula.
Nebýt sestřičky, nedokázala bych to.

Odpouštím Ti, ale vykonej službu sama sobě když né těm, které bys měla milovat a už se neuzdravuj.



poslouchám Scotta když to píšu a uvědomuju si, že tohle jsou první prázdniny za poslední čtyři roky, kdy nemám čas na to, abych se cítila osamělá. Nebudu, nechci. Jsou čtyři ráno a já zas šmrdolím tyhle nesmyslný texty. 13, to bylo šestnáct měsíců od tvé smrti, ležela jsem na břiše stočená do klubíčka a vdechovala vůni deky, kterou jsem tě tehdá přikrývala, pořád voní. A tu noc jsem nebyla sama a nejen proto, že na druhé půlce postele oddechovala Pl.
 


kill me

21. června 2017 v 21:26 | Peprmintová |  výpis

Faktem je, že se dlouhou dobu snažím vyhrabat z poruchy příjmu potravy. Ze změti dnů bez jídla a s jídlem. Mám hlavu plnou zvratků. A tím, co jsem spláchla jsem dost jistě nakrmila všechnu havět co žije v kanálech. Přitom v kanálu plavu taky. Dokola.
Faktem je, že nenávidím fakty. Je fakt opravdu něco co je daný, něco s čím nepohnu, aniž bych zebru z žirafy udělala?
Asi jo.
Procházela jsem se. Procházím se často. A je mi smutno. Když chodím místama, kde jsme byli my dva.
Můj vysokej dlouhej stín s cigaretou v pravý ruce a pak ten tvůj. Huňatej a velkej. S tebou jsem si připadala v bezpečí jako s nikým jiným.
Nikdy jsi mě nespustil z dohledu.
Častokrát volám do prázdna, do hlubokej lesů. Čekám. Čekám. A čekám.
Uslyším tvou známku, tu melodii. Přísahám, že jsem slýchávala i šustění tvý srsti při běhu. A pak tlukot tvýho srdce. A pohled do tvejch očí. A já vždycky roztála. Ať už mi bylo sebehůř.
A teď? Teď když tvoje smrt není pro moje okolí aktuální téma, se snažím uklidnit svý slzný kanálky, nepočmárat všechen papír co mi přijde pod ruku tím, jak moc mi chybíš. Snažím se o tom nepřemýšlet 24/7 a tvářím se, jakože se mito daří.

Můj deník pláče, písmenka se roztejkaj. Je ze mě unavenej.
Přitom by mi mělo bejt líp. Dokončila jsem třetí ročník. A to je asi to z čeho má strach. Mám strach z prázdnin. Vždycy se bojím. 60 dní je tak moc málo a zároveň to může být až příliš moc času.
Snažím se rozchodit bolavý končetiny a rozběhnout srdce, vehnat krev do cév. Zatím jen zahleňuju svý plíce dehtem.

Objal mě a pochybnosti zmizeli a já věřila, že to bude dobrý.
Třeba bude. Jednou. Až si zvyknu na to, že ...

heavy dirty soul

21. května 2017 v 13:24 | Peprmintová
Pády, sténání, slzy a nespočet nových začátků.
O tom jak život jde ruku v ruce se smrtí, protože jenom v páru mají smysl. Jakou barvu má život a jakou smrt? Vezmi do ruky paletu a namíchej odstíny, který vystihnou.
Představ jsi že se ocitáš ve videoklipu a jako kaskadér máš za jízdy vyskočit z hořícího auta. Ovládne tě adrenalin, ovládne tě strach? Tak či onak tvý oblečení oblízne ten ohněm přičoudlý pach. A co když nejsi jen křoví videoklipu a je to naostro?
Vyskočit nebo zůstat sedět?
Tak je to i v životě je na tobě jestli poběžíá nebo zůstaneš ležet.
Tak tedy konečná, vystupovat!

Fisrt

15. dubna 2017 v 18:43 | Peprmintová |  warning
Mám tvůrčí krizi.
Samota mi není cizí.
Jela jsem po dálnici, jako spolujezdec, samozřejmě.
Jsou hluční. Děsí mě.
Kdo? Lidé.
Katastrofa?
Probíhá a přijde.
Jsem bdělej masochista a pozoruju křivky křivý anorexie.
sedí naproti mě se sklenkou vína.
Hrajeme na šachovnici mého života.
hrajeme o můj život.


SN : smootie domácí - borůvka, máta
OB : 2 bezlep. knedlíky, hovězí, trocha zelí
SV : b. jogurt s boruvkama, matcha tea
VE : smootie Ugo - mrkev, jablko, ananas 0,3

Snažím se.

eufórie

8. dubna 2017 v 20:59 | Peprmintová |  výpis
Koně ze mě dělají lepšího člověka, s koňmi jsem to totiž Já. Nedokážu posbírat všechna slova.
Nejsem schopná je setřít se svýho jazyka. Nejsem schopná, je vyškrábnout z vlhkýho hrdla. Nejsem schopná je vylovit z toku svejch žil a seskládat je tak, aby definovala všechno to.
všechny city, které k těmto tvorům chovám. vše co ve mě jejich blízkost vyvolává.
Prostě použiji ta dvě uiverzální slova a prohlásím, že koně prostě miluju.
Jejich pokoru, sílu, statečnost. Pohyby, hluboký oči a tu sametovou srst. Tu rychlost,kterou mi propůjčují. koně mi dávají křídla. Vyrostou jim ze zad, když cváláme po loukách s větrem o závod. Nechám to všechno za sebou. To zlo, které mě sžírá. Nestačí nám, utečeme. Moje city jsou hlubší než mariankej příkop, jsou hlubší než hlubiny zkoufalsvtí a močál smutku.
moje city jsou ryzí.
Byla jsem čtyři hodiny u koní a ty chvíle, z mýho těla vyplavili takové množství endorfinů, že mě to málem složilo.
poslouchám Lanu del Rey a pochod mejch myšlenek skládá novou symfonii, která bude na dobu neurčitou živit moje nitro. Vím, že deprese zase přikulhá s odřenejma kolenama a bude mě vysávat, bude na mě zlá. Vím, počítám s tím, že se zase sesypu, ale..
nikdy jsem se necítila víc naživu než v přítomnosti koní. Na jejich hřebetech, pod jejich nohama. Ve slámě, v bezpečí.
Děkuju

vyhasnout

4. února 2017 v 20:10 | Peprmintová |  výpis
Potřebuju se vypsat ze všech těch sraček, potřebuju přestat přemýšlet. Tak mi snes malý kousek nebe, snes mi sám sebe.
Sedí naproti mě s mobilem v ruce a nemá tušení jak moc mi jeho slova ubližují, natož že o tom teď píšu. Přijde mi sobecký vypisovat se na blog z nepojmenovaných stereotypních žvástů, který tak moc skličují moje nitro. ale co mám dělat? Všichni se ptají, ale slyšet nechtějí. Jsem obklopená, ale vlastně sama. Trvá to, přetrvává a vždycky bude. Tak vyji na měsíc a přemýšlím o tom všem po čem jsem toužila, co jsem chtěla. Zpívat. Mému hrdlu nebylo medu dáno, a jeho konzumace nepomáhá. Nechci poslouchat názory na které jsem se neptala. zahnízdí se mi v hlavě jako veš a krmí se zbytky odumřelý kůže až se dostanou k srdci. bolí to.
buch buch. nic.
hyberunuju už řadu let.
Jsem cizinec ve vlastním těle.
Sešla jsem z cesty a ztratila jsem kompas.
Dala bych cokoli.Cokoli. Abys tu teď byl. Abych tě mohla políbit na růžovoučkej sametovej čumák.
Žiju ve sklenici od medu. Přilepená ke dnu. Potřebuju se vzchopit dříve než zcukernatím a nebude cesty zpět.
Jak ji mám najít. Kdo vlastně jsem?
Lehneme si bok po boku a budeme cestovat časem.
Dřív než oba dohoříme, vyhasnem.
Kurt řekl, že je lepší shořet než vyhasnout.
jenže co když ani nehořím a v zapalovači došel plyn?
Dotýkám se svých nohou,topím se v moři lepkavejch slin.

Time

1. února 2017 v 12:02 | Peprmintová |  výpis
Uvědom si, že vysvědčení je jen papír plný čísel. Měj jedničky z předmětu na kterých ti záleží a zbytek jen zvládni. Nestresuj se kvůli tomu. 39 hodin na střední a 16 předmětů. Tak se hoď do klidu a maluj mořské panny. Zmuchlej krabičku cigaret a hraj si s hlínou. Buď v pohodě. Buď zdravá. Život není na systematický užírání dost dlouhej. Závidět s časem se nedá. Tak si zp uvědom a nádech, výdech.

silent

31. ledna 2017 v 4:15 | Peprmintová |  výpis
Jsou čtyři ráno a já se producíruju po bytě sem a tam. Už jsem se v posteli převalovat nedokázala. Čekat na milostivý příchod spánku je až skličující záležitost. Navíc pro člověka s chabou a unavenou trpělivostí.
V hlavě zmateně pobíhá spousta myšlenek, které jsou vlastně stejně tak zoufalé jako teď ty.
Kohoutek se nezastavil a pořád to teče. A oni se pořád hýbou a neví kam hlavu složit.
Tok myšlenek pozdě v noci, to je výhra, fakt.
Ráno je jinej svět. Mrtvý ráno, spící tmou zalitá obloha je vlastně oázou až děsivého klidu. Ticho. Podřimující, klidné ticho.
Tak jsem vylezla z postele. Časně k ránu je všechno takové tuhé.Od morčete po televizi. Nepočítám spící těla v jiných ložnicích. Nezlobím se, že nemůžu spát. Nenadávám. Snažím se jen nepřemýšlet. Tak si uklízím na google disku. A co děláš ve čtyři ráno ty?

Hair

30. ledna 2017 v 20:31 | Peprmintová |  výpis
Moje vlasy vdechly fialovou barvu. Olizují se a vlají ve větru na cestě za snem. Zítra jdeme se třídou do divadla a pak si mám jít sednout s holkama. Po sto letech.
Jsem sama ze sebe nervozní. Čtu Doyla a usmívám se při čtení řadků sto let starý angličtiny. Je to jako české přechodníky, není těžké pochopit. Těžší je se vžít do doby kde se to odehrávalo. Do těch situací.
Břicho mě bolí, na dotek je jako kámen.

Sn. : vařená jablka s medem a skořicí
Sv. : čaj, kousek hořké čokolády
Ob.: fazolky a tuňák
Sv. Activia, sušenky matcha
Ve. : těstoviny se špenátem

light

26. ledna 2017 v 21:56 | Peprmintová |  výpis
Vnímejte své tělo a dopřávejte mu co potřebuje. Ono totiž bude dlouho tiše plakat a ozve se, až když bude pozdě.
Vstala jsem a jela k doktorce, nedalo se to už vydržet. Neskutečná bolest pod levým žebrem, pocit na zvracení. Seděla jsem v čekárně plné hraček a nostalgicky jsem se culila na televizní obrazovku, kde právě vysílali Mikeše. Rozkošná to pohádka. Vrátilo mě to do dob kdy jsem přišla z večerní procházky s pejskem, uvařila si kakajíčko a zalezla pod deku k večerníčku. Jenže teď už nemám s kým chodit na večerní procházky a ze školy se vracím až po večerníčku. ...
Vešla jsem do čekárny. Nabrala mi čtvrt litru krve, přičemž nezapomněla zkontrolovat ruce. Heh. Ony už ty žiletky nejsou tak ostrý jak bejvali.
Prohmatala mi břicho a udělala jedno nepříjemné vyšetření , o nemž se nechci konkrétně rozepisovat.
V den pololetních prázdnin jdu na vyšetření do nemocnice. Zase se ocitnu v zažloutlé budově, kde je po chodbách cítít pach levné desinfekce. Doktoři mají tak studené ruce a pacienti tak skleněné oči.
Jsem nervózní, poslouchám relaxační hudbu a jsem na sebe pyšná, že už skoro nekouřím, že mi stačí k tabáku jen čuchat. Vonět mi bude snad už pořád, ale uvědomila jsem si, že mordovat plíce je zbytečnější než zbytečné. To to trvalo holka.
Jsem na sucharech a mátovým čaji a poziruji úbytky váhy. Přirozeně.
Mám strach, ale zveřejnění článku mi poskytne jakousi úlevu. Svěřím sama sobě.Pár řádků a hned lehčí srdce.
Nechám si udělat levandulový pramen a budu lepší člověk.
Stay. Strong. For Him.

today

23. ledna 2017 v 19:08 | Peprmintová |  výpis
Dnešek byl nudný, stereotypní a neskutečně falešný. Vstávala jsem s ohromnou nechutí a přitom jsem vyspalá byla. Asi. Devět hodin, noc bezesná. Tak jen nechuť? To asi ty léky. To určitě ty léky. No jo. Poslouchám melancholickou hudbu staré Paříže a snažím se dýchat. Slinivka mě stále zlobí. Musím se dát dohromady.
Vím, že zveřejňuju zbytečný věci. Ale nechci mít tyhle soubory v počítači a nemám to komu říct... Od doby co tu můj nejlepší přítel není. Všichni se ptají, ale vyslechnout nechtějí.
I wanna be listen to. Píčovina. Moje angličtina špatná. Při zveřejnění mám pocit, že to bylo poslaný do hlubin internetu.
Přesto mi to svýzpůsobem uleví. Že jsem to prostě někam odeslala.
Internet nikomu nepatří a tohle číst nikdo nemusí dokud nerozkline. A mě to udržuje naživu.
Take me back.
Come back.
Nedokážu popsat to jak moc mi chybíš a jak mi tě připomene každá píčovina. Třeba upoutávka na film o psím životě, jež je předskokan mého labužnického songu.
Cokoli.
kdykoli.

sn. loupané jablko
sv. alpro vanilka, loupané jablko
ob. banán, bezlepkové sušenky s javor. sirupem, banán
ve. sushi
ve2.activia

Musím si to psát, abych veděla co asi mému břichu ubližuje. Trávicí enzymy jsou málo.Buďte vděční, že jste zdraví a važte si toho. Zdraví máte jen jedno.

Měj se ráda

22. ledna 2017 v 13:39 | Peprmintová |  výpis
Endorfiny mají na psychiku blahodárný vliv. Dívám se na Sherlocka a jsem příjemně unavená. Zítra je pondělí, zítra je škola. Zítra se uzavírá klasifikace. Bude vysvědčení a na tóm mém bude znát jaké předměty jsou pro mě důležié a naplňují mě a pak ty, které mě vysávají. Vysvědčení je jen papír plnej čísel a já už si z nich nedělám takovou hlavu, ani to jinak nejde. Miss me?
Budu v pohodě, vím to. Břicho mě pořad pobolívá a křečovitě se svírá.
Snažím se jíst, ale bez enzymů to nejde.
Sn. Půlka přesnídávky
Sv. Zbytek přesnídávky
Ob. Naběračka luště. polévky, trocha rizota
Sv. Chai latte

Byli jsme lyžovat, piju mátový čaje, z úst mi vychází borůvkou nasládlý kouř a po psychické stránce se cítím skvěle.
Měj se ráda.

Pohlazení po duši

8. října 2016 v 8:58 | Peprmintová |  výpis
Miluju rána po dešti. Podzimní rána po dešti, zpěv ptáků a tichounké praskání tabáku v cigaretě. Schovaná za květináčem, čaj na kolenou. V ústech převaluji čaj s medem a skořicí a borůvkový dým. Nádhera, pohlazení po duši. Dokázala bych tu sedět hodiny, pozorovat kolemjdoucí rozespalépejskaře, vůni spananých kaštanů a vnímat tu dokonalou změt zvuků přírody. Pro tohle jsem se narodila.

hra světel

3. října 2016 v 21:26 | Peprmintová |  výpis
,,Žít, život svůj chci dýchat, volně dýchat..Mít život svůj ve svých dlaních a svou cestou jít..." Zatraceně emotivní to píseň. Motivuje mě. Tuze, stejně jako to jak moc špatně můj nový týden začal. Bez hodinek a sluchátek. Němčinářka se po mě vzí už třetím rokem. Nepodvoluj se, zamáčkni slzy. Neservíruj jí to potěšení.
Když ona je to taková bestie...Chuděrka učí čtyři hodiny a jakmile mám já přestávku na oběd, jde domů.
Není to snadný ta škola. Je to zatraceně hard core. Oni to říkali, ale potichu. Až moc, utekla bych, kdybych tušila co mě čeká.
39 hodin v týdnu, šlapou mi po snech, dělají ze mě lajdáka a zatímco si v klidu spí, já se učím na jejich hodiny. Miluju podzim, ale nenávidím vstát z postele za tmy a otevřít dveře domu za tmy. Kruhy pod očima, nechuť a vztek. Snažím se něco dokázat, tak proč mi flušeš do obličeje německý slovíčka? Jsem na umělecké škole, abych se drtilla vedlejší jazyk. Hah.
Nemám to komu říct, odnese to blok. Nemám živýho tvora, kkterýho by tohle zajímalo, nebo by alespoň projevil zájem o nezájem. Nemám. Já jsem ta co poslouchá. Další faktor porouchané psychiky. Cvaká, kloktá a kolísáta ta moje psychika, potřebuju si pomoct.
Nejsem jako auto které můžeš spravit. Nemám vyměnitelný hard disk. Jsem živá bytost, setsakramensky citlivá. Hyppersensitive.
Potřebuju projevit lásku. Nemám už možnost schoulit se k němu. Schoulit se ke čtyřnohýmu štěstí, který poslouchalo tak jako nikdo jiný ani potom. Už se jen mlčky z nebe dívá jak to (ne)zvládám. Miluju Tě Šampione, vídám Tě ve snech. Tvou známku tisknu v dlani a pláču krev. Miluju Tě.

Dokážu to, vím to.

2. října 2016 v 23:50 | Peprmintová |  výpis
Nespočet "nových začátků", pádu a zklamání. Potřebuju začít zase fungovat, seskládat se. Za patnáct minut bude " nový" den. Pondělí 3.října roku 2016. Mám problém s tím mít se ráda. Zevnitř 4 rokem, zvenku prvním. Chci to změnit a říjen mi v to dáva naději. Zkusím změnit své tělo jinou cestou.
Začnu jíst v menších porcích pětkrát denne.
Začnu si běhat do lesa pro endorfiny.
Uvolním si záda na koberci.
Pohladím duši jednou v týdnu na józe.
Potřebuju hladit a soustředit se. Nadávky a sebenemávist nemá smysl.
Dokážu to, vím to.

Lásko moje

1. října 2016 v 13:30 | Peprmintová |  dunno
Já vlastně miluju podzim. Vytahané svetry, chlupaté ponožky, horký čaje a mentolové cigarety. Miluju to jak voní říjen a jak přináší nový nádech a další šanci.
Nejsem zlý člověk, nikdy jsem nebyla. Jsem hodný tvor, kterýmu se přihodily špatné věci. Vulgaritou si ulevuji, ale pořád jsem nevinnější než se zdám a než si sama dokážu připustit. Už rozumím tomu že mnohé klamu, přitahuju a některé odpuzuju. Je to jako tofu. Já jsem jako tofu.

Existuje velká spousta knih a filmů a životních příbějů, který změnili můj pohled na svět ať už v dobrém nebo špatném slova smyslu. V jednu dobu čekám u okna na Daniela Grigoriho, jindy pláču s Claire ve vaně a pálím jednu za druhou, jindy zase počitám kalorie s Portií a pak jsou tu dny kdy se z romance a depresí dostanu k příběhům o brutální přitašlovosti, upírech a drogách.
Každý jednotlivý příběch mi něco dal. Možnost tam být taky. Ať už jsem četla o poruchách přijmu potravy, alkoholu nebo jednorožcích.
Já vlastně nechci vyrůst chci se vrátit do toho období kdy mě zajímali jen andělé a Edward Cullen. Kdy mi stačila sluchátka a vůně lesa.
Jenže mi chybíš ty Šampione. Nemám s kým chodit ven, za kým jít. Utápím se v žalu..lihu a nikotinu pleskám se a chci to ze sebe dostat všecko ven. Sedím na zápraží se zpívám ti k nebesům. Zapaluju miliontou svíčku a chci slyšt tvůj štěkot.
Když chodím po lese kde jsme byli jen ty a já...drtí mě to. Drtí mě vidět mlžnou siluletu kterou jsem tak moc milovala. Tulím se v noci k naší dece a vysvětluju dalšímu a dalšímu člověku proč mám tvou známku na krku a snažím se zadržet krev v očích, protože slzy mi došli.
Tá srst byla to jediné co mi dokázalo zahřát tělo a tvá přítomnost to je jediné co mi zahřálo duši.
Už nikdy nebudu v noci klidně spát, když se k Tobě němůžu schovat.
Zabíjí mě to a den ode dne vlastně podpírá. Protože vím že jsem tady pro tebe, protože jsem tu to slíbila.

Kávu prosím.

26. srpna 2016 v 10:57 | Peprmintová |  dunno
Střípky minulosti se derou krz můj hrudí koš. Koušou, zakusují se řežou a píchají. Čtyři dlouhý roky čekám na anděla spásy a propadám peklu. Jsem vlastně nevinná bytost. Miluju přírodu a chlupaté bytosti a nenávidím lidstvo. Vařím lidem kávu, jak pošetilé. All my friends are heatens take it slow...

Prázdniny končí, blíží se škola a já nevím co se mnou bude, měla bych to vědět. Chci se koukat na kouzelnou školku, bejt malá a nevědět nic a přitom chci do Prahy na vysokou.

Uvař mi kávu prosím.

Kam dál